Být vyslyšen chce být každý z nás. Někomu se svěřit, obdržet radu, nebo někdy jen stačí se někomu vypovídat a hned je člověku líp. Kdy to ale může přerůst přes hlavu a poté se jedná už o sebestřednost? 

Poslední dobou mám pocit, že na světě bohužel chybí pokora a laskavost. Hodně lidí si to na Instagramu dává do hashtagů, ale kdo to ve skutečnosti myslí vážně a vůbec ví, co ta slova nesou? Být pokorný je jedna z nejdůležitějších vlastností člověka, který by měl mít přirozeně. Věřím, že každý z nás to v hloubi duše má, ale někteří schované hluboko, kde na to až zapomněli. 

Mít přítele, kamaráda/kamarádku, sourozence, rodinu, za kterou můžete přijít a vždycky se vypovídat z toho, co vás v tu danou chvíli trápí, nebo naopak, co vás naplňuje největším štěstím. Takového člověka chce každý a troufám si říct, že by si ho i každý zasloužil. Žijeme ve světě, kde je jen jedna skupina, která si dokáže povídat skrze slova, tak na to nezapomínejme. Nic nenahradí mluvené slovo, ani sms zprávy. Když už ale mluvíme, musíme vědět, že jsme vyslyšeni. Vědět, že tu pro nás vždycky někdo bude, v jakoukoliv chvíli. Ovšem přicházíme k problému, se kterým jsme všichni seznámeni. Sebestřednost. Lidé se někdy často nechávají unést sebe samou, a poté zapomínají na tu polovinu, která jim bedlivě naslouchá. Jsou tak zahleděni do sebe, že nevidí, neslyší. A bohužel to končí jednosměrným povídáním, které se zvrtne a hodně špatně se z toho dostává. 

Těch, kterých se to týká, nepřijde divného vůbec nic, naopak. Stále jednou, jak se říká, svou a nevšímají si těch, kteří jsou třeba i smutní z toho, že je jejich život nebo problémy vůbec nezajímají. A že zrovna v tu chvíli by spíše potřeboval oporu a vyslechnutí právě on. Jenže jak to jde, když chcete být dobrý kamarád a být tu pro všechny. Kdo je tu ale pak pro vás? 

Hluchému nevysvětlíš, slepému neukážeš. Každý je tu sice sám za sebe, ale každý je tu také pro druhé. Jestliže vycítíme, že se našemu blízkému něco nelíbí, nebo se mu něco děje, měli bychom vyhodnotit, jestli to, co mu chceme v tu chvíli nutně říct, je důležité tak, že to nepočká pár minut, než první pomoc nabídneme my jemu. 

Komunikace nikdy nevznikla mluvením sama se sebou. Vždycky k tomu byli potřeba minimálně 2, jako i v některých dalších případech. Musíme se naučit poslouchat i jiné, jedině tak bude konverzace ve finále kvalitní a obě strany spokojené. Když budete někomu říkat pořád dokola to samé a jeho se nezeptáte na nic, věřte, že vztahy postupem času budou na niti, která se bohužel může přetrhnout. Jestli chcete, aby za vámi lidé chodili pro radu, nebo se jen vypovídat, musíte je naučit nejprve dělat to samé, aby si uvědomili, v čem tato služba koření. Tím, že se to naučíte vy, můžete pomoct nejen sobě, ale i ostatním. Jde přeci o hezky strávený čas tady na světě ne? Tak proč se nenaučit základy, ze kterých se můžete radovat a poté si říct, že jste byli poctiví a laskaví? 

Mrzí mě, že o tomhle vůbec musím psát, ale čím jsem starší, vidím, jak se na tak základní věci umí zapomínat. Zapomíná se na věci, které byli dříve samozřejmostí? Proč? Mění se pouze doba, ne lidstvo. To dělá stále stejné chyby, neponaučí se a sebestřednost někdy zaslepuje oči. Nevidí to, co by ho na opačné straně bolelo a mrzelo taky. 

Člověk má od narození potřebu mít okolo sebe lidi, na které se může spolehnout. Ne všechno se dá zvládnout v jednom. Dbejme na to, abychom měli nejlepší kvality hlavně v sobě, potom se soustřeďme na ostatní. Mít ale dobrou osobnost stojí práce, píli a učení se téměř celý život. Tak se prosím zaměřte na to, jestli o sobě můžete alespoň říct, že se snažíte být lepší. I to se cení. Není nad to poznat člověka, který ví, jak se chovat a stále být na sebe hrdý. Když ale něco naberete, musíte všeho s mírou, ať už se jedná o cokoliv. 

,,Kdo z hrdosti nepřizná vlastní chyby a nedostatky, nemá hrdost." 

Mějte se krásně a buďte laskavější a pokornější. 

Vaše B.