Mám pocit, že dnešní doba strašně tlačí na to, abychom byli něčím víc než normální. Když otevřu sociální sítě, vidím lidi, kteří ještě na škole rozjíždění influencerský život, cestují po světě, stíhají všechny akce a ještě u toho vypadají, že mají život dokonale pod kontrolou. Občas si člověk řekne, jestli vlastně nedělá málo. A neměla bych chtít víc? 

Jenže čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že tento způsob přemýšlení může být i dost vyčerpávající. A možná není problém v tom, že žiju obyčejný život. Možná je problém v tom, že jsme si zvykli považovat obyčejnost za něco málo hodnotného. 

Co po mě znamená obyčejný život
Když řeknu, že žiju docela obyčejně, nemyslím to nějak negativně. Pro mě to znamená hlavně stabilitu a klid. Mám práci, která mě sice baví, ale i někdy unavuje. Opravdu nevstávám ve 4 ráno, abych stihla ranní rutinu, meditaci, běh před prací. Spíš vstanu podle sebe, jak já osobně potřebuji, a to mi zaručuje klid. Dám si snídani, čaj, vyvenčím pejska a začínám svůj pracovní den. Po práci často nedělám nic spektakulárního. Jdu pravidelně na procházku, jdu si zacvičit, někdy se potkám s kamarády, někdy ale jen zůstanu doma, udělám něco dobrého k jídlu a pustím si třeba seriál nebo si čtu večer knížku. A dřív jsem měla pocit, že bych měla ten čas využít líp. Že bych měla být produktivnější a aktivnější. Teď už si ale čím dál víc myslím, že právě tyto obyčejné chvíle jsou vlastně to, co dělá život příjemným. Ano, každý jsme jiný a každý prožíváme své dny zcela jinak. Ale když se nad tím zamyslíte, ve finále to jste vy, kdo si ten den žije, ne někdo, koho sledujete na sociálních sítích. 

Obyčejnost jako selhání?
V posledních letech jsme si vytvořili představu o úspěchu. Jako by život měl být neustálý růst, ať už kariérní, osobní nebo finanční. Jenže ne všichni takoví jsou. Ne každý potřebuje mít plný kalendář aktivit a být neustále na cestách. A to neznamená, že je méně ambiciózní nebo méně zajímavý. Z mého pohledu je úplně v pořádku žít život, který je spíš klidný než extrémní. Kde je prostor na běžné věci, jako je práce, vztahy, odpočinek, svoje vlastní rutina.

Když se nad tím sami zamyslíte, většina lidského života je ve skutečnosti docela normální. Vstáváme, chodíme do práce, řešíme běžné starosti, trávíme čas s lidmi, které máme rádi. A velké momenty, jako jsou kariérní úspěchy, zásadní životní změny nebo velké a pravidelné cestování jsou spíš výjimkou než každodenní realitou. A to je potřeba si také uvědomovat. Přesto jsme si zvykli očekávat, že náš život bude neustále nějak výjimečný. Jenže to je podle mě jeden z důvodů, proč se tolik lidí cítí nespokojeně. Protože porovnáváme svou každodennost s tou troškou, co lidé sdílí ze svých životů na sociálních sítích. 

Postupně jsem si začala uvědomovat ještě jednu věc. Když člověk přestane tlačit sám na sebe, aby měl výjimečný život, najednou se dýchá mnohem lehčeji. Najednou nemusím mít pocit, že pořád někam spěchám. Nemusím dokazovat, že něco stíhám nebo že jsem dost ambiciózní. Můžu si dovolit žít tak, jak mi to zrovna dává smysl. Někdy to znamená pracovat víc nebo být víc aktivtní. Jindy to ale znamená strávit víkend doma, uklidit byt, zajít si na oběd a nic velkého neřešit. A myslím si, že právě toto uvědomění si je ve skutečnosti mnohem cennější než snaha být neustále výjimečný. 

Možná je obyčejnost podceňovaná
Čím víc o tomto tématu přemýšlím, tím víc mám pocit, že obyčejný život je trochu v posledních letech podceňovaný. Ne proto, že by byl méně hodnotný, ale proto, že není tak viditelný. Neprodává se dobře v titulcích ani na sociálních sítích. Ale ve skutečnosti je právě v té obyčejnosti spousta věcí, které mají velkou hodnotu. Stabilita, vztahy, pocit bezpečí, malé radosti každodenního života a dalších věcí, které vás dělají šťastnějšími. 

Myslím, že je zcela v pořádku si přiznat, že někdy opravdu nechceme víc, jen žít zcela normálně. A tím být i víc spokojenější. 

Mějte se krásně. 

Vaše B.