Jsou chvíle v životě, kdy není posvícení. Každý den se potýkáme s problémy, řešíme je, někdy je nám z nich smutno, ale stále jedeme tím stejným tempem dál. Řekne nám tělo a mysl, kdy je na čase padnout a vstát? 

Pocit vyhoření, deprese, důkaz toho, že nám není dobře, fyzicky ani psychicky. Každý z nás se do tohoto stavu určitě dostal. Často si děláme srandu z depresí, nebo, jakožto lidé, jsme známí tím, že neumíme přijmout fakt, že je něco v nepořádku. 

Musíme se naučit přijímat věci, které nejsou vždy jen příjemné. Dnešní dobu bych nazvala jako hodně hektickou a uspěchanou. Nedá se to ani popsat jinak, zvlášť když se podíváme na dnešní problémy, které nás všechny, nechtěně, drží doma v karanténě. Dává nám to jasně najevo, že také máme začít u sebe a na chvíli zpomalit, zamyslet se nad sebou samým a popřemýšlet, jestli to, co dělám, je správné a sám si protřídit myšlenky, na které nemáme, nebo někdy spíše nechceme, mít čas. Je těžké si jen sám se sebou občas sednout a nechat myšlenky plynout, že? Z toho také paradoxně mohou ty deprese vznikat. Protože si člověk nedělá čas na sebe tak, jak by měl. Ani nejde o to si sednout a přemýšlet. Můžete dělat cokoliv vás baví, ovšem stále dát možnost tělu a psychice prostor k tomu, aby vám případně něco sdělila. Zní to asi jako klišé, ale je důležité se propojit s vašimi pocity a myšlenkami. 

Sama jsem si prošla tím, kdy jsem opomíjela sebe samu, snažila jsem se náznaky, že je něco špatně, absolutně ignorovat několik měsíců, a bohužel jsem na to doplatila. Snažila jsem se stále dělat všechno možné, jen abych nemusela přemýšlet a být sama se sebou o samotě. Což je počátek něčeho špatného. Kupilo se toho tak moc, a tak dlouho, že to jednoho dne všechno vypuklo a stačila malá spoušť, v podstatě blbost. Já, jakožto beran a hodně tvrdohlavý člověk, jsem se snažila hodně věcí zvládnout a překonat sama, ovšem někdy to bohužel nejde. Začalo mi být opravdu špatně. Během týdne jsem se ani pomalu nepoznávala v zrcadle, ani jsem nevěděla, kdo se to tam vlastně odráží. Z nejvíce pozitivního a usměvavého člověka, který rozdával moudra a snažil se všechny podporovat, se stalo něco, co bylo úplně uzavřené do sebe a bolel ho každý krok, každé slovo, co musel za ten den vykonat. U toho ale musíte stále fungovat a nikdo se vás neptá. Pak vám stačí ale jedna otázka, jestli jste v pořádku a v tu chvíli to praskne. Potřebujete náruč, klid a ticho, kde byste se mohla vyplakat. Vždycky jsem si myslela, že pár kapek stačí, ovšem ne vždycky. Proto je důležité být propojen s vaším tělem, protože jedině tak poznáte, kdy stačí právě těch pár, a kdy už pak něco víc. 

Protože jsem věděla, že je na čase něco dělat, snažila jsem se dělat maximum. Každé ráno jsem se modlila, aby to bylo lepší, aby to přešlo a bylo vše jako dřív. Jenže typický člověk lituje až potom. Kdybych byla více odolná v těchto směrech, třeba by se mi to ani nestalo. Ale jak se říká, co vás nezabije, to vás posílí. Snažila jsem se od rána do večera, dělala maximum, abych to alespoň zkusila zvládnout sama. Pomocnou ruku jsem dostala od rodiny a blízkých, kteří se mnou rozebírali věci, radili mi a snažili se mi pomoci po psychické stránce. Nahrazovali mi to, co jsem v tu chvíli neměla sama v sobě. Proto je důležité i umět sdílet věci a problémy s lidmi, kteří jsou kolem vás a věříte jim, protože někdy na všechno sám nestačíte, i kdybyste se snažili sebevíc. A věřte mi, já se snažila. 

Trvalo mi 2 měsíce, než jsem se zvládla pomalu vracet do svých starých pozitivních a veselých kolejí, kde jsem se cítila svá a v bezpečí. Ovšem zpětně na to koukám tak, že člověk nemůže brát něco špatného jako nebezpečnou zónu. Je to život, která nám stále dává překážky, abychom byli silnější. Neříkám, že to někdy není těžké, ale od toho jsme lidé, abychom se s tím dokázali poprat a jít dál. Víra v lepší a jasnější zítřky nám dává neskutečnou sílu. Jestliže se opravdu chcete z něčeho dostat, je důležité si to prvotně snažit nastavit v hlavě. Teprve pak se můžou dít věci kolem. 

Proto se nebojte mluvit o problémech. Přiznejte si je, promluvte si o nich a následně je řešte. A věřte mi, lepší je začít dřív než se před problémy schovávat. Vše jde řešit a ve více lidech se to řeší lépe. 

Nedávno jsem narazila na jedno motto, kterým bych ráda ukončila tento článek. 

,,Žít znamená riskovat, věřit, padnout, zvednout se a jít dál." 

Mějte se krásně! 

Vaše B.