Náhoda nebo osud? Tuto otázku si klademe pokaždé, když se nám stane nějaká věc, kterou nečekáme, nebo nám do života někdo přistane, někdy i stačí potkat známého na ulici. Hned se spustí - jé, to je ale náhoda? Ovšem neoznačujeme tyto situace špatným slovem? 

Každému z nás, někdy i denně, se stává, že si musíme říct to slovo..náhoda. Kde se ale tento zvyk stal pravidlem, že jsme všemu, co se nám stalo, začali říkat tímto slovem? Osobně si myslím, že náhody se nedějí. Já razím pravidlo, že se vše děje z nějakého důvodu než z náhody. Ano, můžete někoho potkat na cestě do práce, domů, ale spíš se mi zdá, že tyto věci musí mít naplánované. Hodně lidí na tyto věci nevěří, ale když řeknete náhoda, tomu už věříte? 
Ráda se s vámi podělím o jeden příběh, který můžete posoudit sami, co na něj říkáte, a jestli se jedná pouze o náhodu, nebo je to způsobené něčím jiným. 

Byl srpnový den v roce 2018. V té době jsem mojí sestře pomáhala v jedné školce, kde pracovala. Přišel polední klid, kdy jsme uložily děti, když v tom volala mamka. Řekla, ať se podívám do fotek, kde mi přistálo pár snímků mladého huskyho, kterého chytili v noci policisté, a následně ho dali do kotce kousek od máminy práce. Byl to mladý pes, ani ne roční, který byl ale úžasně zachovalý a nebylo mu nic kromě toho, že byl bez majitele. 
Zatajil se nám dech, když jsme si procházely fotky huskyho, psa, kterého jsem si přála od mého dětství. Milovala jsem, jak temperamentní, vlčí a nezávislí psi to jsou. Nezaujal mě jen pohled na toho psa, bylo v něm něco, co nejde zapomenout. 

O pár hodin později mi volala mamka znovu, že ho nemůžeme nechat další noc zavřeného, jinak půjde do útulku. Nabídka zněla, že ho můžeme vzít domu, dokud se neozve majitel. Souhlasily jsme sjednoceně, ovšem nám bylo jasné, jaká odpověď nás bude čekat doma, až se to dozví táta. V té době jsme zároveň měli, a stále máme, osmiletého beagla, který už měl přeci jen rád svůj klid a nebyl zvyklý na něco tak hyperaktivního jako je husky. Naštěstí to bylo v pohodě, sedli si relativně dobře a vydrželi spolu pár nocí na zahradě. Tátovo svolení sice nebylo nejlehčí, ale jakmile ho uviděl, pochopil sám. 

_{Zdroj: Barbora Benešová}

Uběhlo několik týdnů, měsíců, ale majitel žádný. Téměř každý den jsme volali na policii, jestli se někdo neozval, nikdo. Bylo ticho po pěšině, jako kdyby se ten pes vynořil někde naprosto sám a bez rodiny. Po měsíci jsme se rozhodli s ním zajet k veterináři a doufali, že nám řekne něco víc, ale zároveň jsme se modlili, ať se majitelé už neozvou. Přeci jen, už jsme si na něj zvykli a představa, že by musel pryč, byla pro všechny nepředstavitelná. Bohužel/bohu dík se majitel nedohledal ani u veterináře. Pes nebyl u nikoho zapsaný, zjistilo se pouze, že měl číslo, které ale nepocházelo z české databáze. Jednalo se o německou, nebo rakouskou databázi. Psa jsme tedy naočkovali, nechali ho napsat na naši rodinu a do české databáze. Od té chvíle se stal husky, s novým jménem Ben, členem rodiny Benešů. 

Ben je stále s námi, s druhým psem - Samem se už tolik nemusí jako na začátku, ale jejich souznění je nyní na bodě respektu z obou stran. Je to také tím, že věkový rozdíl někdy dělá neplechu nejen mezi lidmi, ale také mezi zvířaty. Zachránili jsme psa před útulkem a možná i mnohem horším osudem. Otázka, odkud se pes vzal a jaký s sebou nese příběh, je evidetně pouze v jeho hlavě a ušlá cesta v jeho tlapkách.

Je to hodně temperamentní plemeno, které poslouchá v tu chvíli, kdy se mu zachce, ale jeho modré oči vás dostanou do kolen. Je to zvíře, které nepotřebuje tolik pozornosti, spíše je samotář, ale zároveň o svou smečku pečuje a chrání. Hlídač z něho asi nebude, ale když uslyšíte jeho štěkot, pokud ho vůbec uslyšíte, jde z něj strach, alespoň přes plot. :D Jeho doménou je vytí, které leze na nervy nejen nám, ale i všem sousedům v okolí, protože nechcete slyšet vytí na sanitku v sobotu v 7 hodin ráno. Zpěvem se rozhodně blíží k větší kapacitám. Jde o psa, se kterým musíte najít řeč, naladit se na stejnou, nebo alespoň podobnou notu. 

_{Zdroj: Barbora Benešová}

Nevím, a asi se ani nikdy nedozvím, co je tenhle pes zač, ale mým snem bylo mít huskyho. A teď? Spí nám pod stromem na zahradě a je náš. Sice ne od štěněte, ale je. Z těchto zkušeností si proto tedy stojím za tím, že náhody neexistují a vše má svůj důvod, který možná teď, ale také nikdy nebudeme moci vysvětlit nebo pochopit. Vše se děje z nějakého důvodu. 

Mějte se krásně a zamyslete se nad vašimi "náhodami". 

Vaše B.