Autoškola. Kapitola sama o sobě, kdy tak trošku víte, co vás čeká, ale je toho ve finále mnohem víc, než si dovedete představit.
Vždycky jsem se těšila na tu chvíli, kdy mi bude 18 a budu se moci přihlásit do autoškoly. Jako malá jsem raději sáhla po časopise aut než po holčičím. Chtěla jsem řídit už tak dlouho, že jsem doslova odpočítávala. A den D nadešel. Dodnes si pamatuji, jak jsem byla na brigádě po škole a mamka mi volala, že 30.dubna mám první teoretickou hodinu. Na to, jak jsem se celou dobu těšila jsem ztuhla a přemohla mě taková bezmoc, že jsem myslela, že tam to pondělí odpoledne nedojdu. Strach a nadšení zároveň je hodně náročný zvládnout pohromadě. :-D Přemlouvala jsem kamarádky, ať v tom jsme společně a jdou dělat autoškolu se mnou, ale nikdo se nechytl.

Den, který hlásil nástup na první hodinu, byl dost náročný na psychiku. Měla jsem strach a určitou zodpovědnost. Nové lidi, prostředí, pravidla, auto atd. Informací bylo tolik, že jsem po první hodině přišla domu jak nafouklý balon. Přicházela část, kdy jsem si musela koupit veškeré studijní materiály a po částech se pomalu učit. Nemám ráda, když nejsem připravená, proto jsem se vždycky alespoň podívala na pár kapitol, abych věděla.

Další hodina probíhala ve stylu, kdy jsme byli rozřazeni na auto a motorku a podle toho šli po dvou postupně na první seznamování se s autem, kde jsme ho prošli od motoru až po kufr. Dvojici jsem tvořila s klukem, za což jsem úplně ráda nebyla, protože jsem věděla, že to budu já, která bude vědět minimum. V motoru se opravdu nevyznám a byla jsem ráda, že jsem si nespletla chladící kapalinu a vodu do ostřikovačů. :-D P.S Teď jsem na tom o něco líp. :-D

Byla jsem přidělena k provozovatelce autoškoly, která byla naprosto skvělá. Člověk z ní měl respekt, ale zároveň důvěru a pocit klidu, který potřebujete, když se učíte řídit auto. Bylo vidět, že ji ta práce baví a nikdy na mě nekřičela, maximálně mi vysvětlila, co není možné, a naopak možná právě ona byla jeden z důvodů, proč mě řízení nepřestalo bavit.

První oficiální praktická hodina probíhala hodně zajímavě. Hodně autoškol vás nejdříve bere na trenažér, kde si můžete vyzkoušet řízení a ovládání auta a následně vás podle toho vezmou do auta nebo ještě si dáte třeba hodinku právě tam. Já s tím celou dobu tak nějak automaticky počítala a hodně mě překvapilo, když na mě moje lektorka čekala v autě na parkovišti.
„Tak Barunko, nasedni a jedeme.“ A moje nohy byly jak natahovací gumičky. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat, jak jsem byla nervózní. Jestli se smát nebo brečet.
Dřív jsem párkrát za volantem seděla, kdy mě rodiče pouštěli kousek cestou na chatu. Byla tam odlehlá cesta, kde jezdilo málo aut, takže základy jsem věděla. Spíš mě děsil provoz, řazení a přeci jen můj prostorový odhad nebyl tam, kde je teď. Zároveň byl pátek odpoledne, takže provoz šílený a já byla do tohoto všeho doslova hozená.
Jeli jsme kousek, ale stačilo to. Rovnou jsme na cestě zpátky chytly kolonu, takže pracování se spojkou v koloně, kdo řídí chápe, je zážitek.

_{Zdroj: Barbora Benešová}

Po několika hodinách se řízení dost osahá a už to berete spíš za odměnu než za trest. :-D

Čím častěji jsem hodiny měla, tím jistější jsem byla. Parkování byla kapitola sama o sobě, kdy jsem teda měla chvíli problém s uvědoměním si co a kam vlastně musím otáčet, abych se trefila do parkovacího místa. Jakmile jsem měla radost, že umím zacouvat, mé nadšení odpadlo, protože mě čekalo podélné parkování. To byla jiná dávka odvahy a stresu. Zapasovat se za jedno auto je v pohodě, ale mezi dvě, to chce pevné nervy. Měla jsem co dělat, abych se naučila vychytat ten správný úhel. Jakmile se ale tohle naučíte, máte relativně vyhráno.

Dalším větším zážitkem byl pro mě provoz v centru Prahy. Tato disciplína mě čekala po takových 5 jízdách, kdy jsme jezdili spíše na okraji Prahy. Lektorka udělala ale dobrou věc a to tu, že mi o tom neřekla do chvíle, co jsem seděla v autě. Nervovala bych se zbytečně dopředu a nikomu a ničemu by to nepomohlo, spíš naopak. Stejně jsem věděla, že jako řidič musíte umět zvládnout jakoukoliv situaci za volantem.
Časem jsem si na provoz zvykla, ovšem jsem neměla dobrý pocit, když jsem například jezdila po Žižkově, kde musíte mezi těmi uličkami dbát na všechny značky a přednosti, ale zároveň, aby vám někdo nevyběhl z řad zaparkovaných aut, což se mi stalo alespoň 5x. Vyskočí na vás pes, dítě nebo parta opilých cizinců (nyní asi ani jedno teda :-D). Proto jestli někdy pojede v podobných zónách, dávejte opravdu velký pozor a držte si rychlost u které víte, že dokážete případně ukočírovat.

Čím víc se blížilo ukončení lekcí v autoškole a čekaly mě testy, tím jsem byla nervóznější. Učila jsem se poctivě na teoretické testy, ale pár dní před máte vždycky pocit, že neumíte vůbec nic. Moje datum zkoušky připadlo na 08.08., kdy jsem si říkala, že to bude magické datum, které mi může přinést buď štěstí nebo smůlu.
Byli jsme tam brzy ráno, za co jsem byla ráda, protože si říkám, že to budu mít dřív za sebou, než čekat celý den a jet až odpoledne. Přijeli jsme na místo, kde jsme si sedli do té klasické velké čekárny a čekali, až budeme moci jít na testy. První děláte teoretické testy a jestliže jimi projdete, můžete na praktickou část.
Seděli jsme v čekárně, já si projížděla ještě testy v aplikaci, kterou jsem si stáhla na procvičování a doporučuji těsně před testem nedělat. Dělala jsem zbytečné chyby, které mě akorát vyvedly z míry. Ve chvíli, kdy jsme měli přijít na řadu, přišel muž, který dohlíží na průběh teoretických testů. Přišel za mou lektorkou a jejím manželem s tím, že jsou 2 lidi, které nemůže pustit ke zkoušce. Mezi nimi jsem byla i já…

Já a jedna holka. Dle jejich úsudku jsme údajně zfalšovaly podpis doktora a skupinu, na kterou test děláme. Samozřejmě tomu tak nebylo. Všechno jsme měli tak, jak nám v autoškole řekli, i doktoři jim to potvrdili přímo na místě do telefonu a nabídli jim zaslání nového dokumentu, ale to je nezajímalo. Nebyly jsme připuštěné ke zkoušce a jediné co jsme mohly bylo pozorovat ostatní, jak jdou na test.
Celou dobu čekáte, stresujete se a ve finále vás tam ani nepustí. Lektorka to s námi řešila a domluvila se s nimi, že jestliže si ještě dneska seženu nové potvrzení v originálu, mohu přijít zítra, že sem se mnou dojede. Měla jsem neskutečné štěstí, že jsem měla zrovna ji. Byla to za tu dobu tak dobrá kamarádka, že jsem díky ní mohla jít další den znovu na testy. Ten samý scénář se opakoval následující den.

Testy jsem udělala a čekala mě závěrečná jízda s komisařem. Po testu uběhlo 14 dní, kdy jsem měla jít na jízdy. Ještě den před zkouškou jsme jely na jízdu v autoškole a jak se říká, že den před je vždycky nejhorší jízda ze všech, je tomu tak. :-D Dělala jsem některé věci, jako kdybych řídila poprvé a vůbec to nevypadalo, jako kdybych měla dělat následující den zkoušku.

Na zkoušku jsem jela ještě s jedním klukem. V autě jsem jela já, ten kluk, lektorka a komisař. Dojeli jsme na to samé místo, kde se dělají testy a vyzvedli jsme komisaře. První na řadě byl ten kluk. Funguje to tak, že ten, kdo je zkoušený, tak řídí, vedle něj sedí lektor/ka, vzadu komisař a já seděla vedle něj. Lektor/ka ti nesmí vůbec radit, pouze sedí jako doprovod a kdyby se něco dělo, může maximálně šlápnout na pedály, které má u sebe. Výhodou je, že řídíte v autě, ve kterém jste se učili řídit a jste na něj zvyklí. Po cca půl hodině jsme se vystřídali a komisař je ten, který určuje, kam se pojede.

Byla jsem nervózní do doby, než jsem si sedla na místo řidiče. V tu chvíli se ve mně projevil klid a sebevědomí v tom, že to zvládnu. Dávejte si záležet na dostatečné úpravě sedačky, zrcátek, všeho. Nejen, že to dává dobrý dojem, že víte, na co všechno slouží, ale zároveň to děláte i pro sebe, abyste měli dobrý výhled všude. Mezitím se i trošku uklidníte a můžete vyrazit.
Byla to moje jedna z nejlepších jízd, které jsem odřídila za celou dobu autoškoly. Rozvážnost se hodila, a společně s klidem to šlo samo. Až na jednu přednost zprava jsem jela bez problémů, a naopak jsem i já koukala, jak jistě jedu.

Dorazili jsme na místo, kde jsme měli skončit. Komisař vystoupil, zavolal si komisařku a nechal nás dva chvíli u auta. Po cca 15 minutách si nás zavolal k sobě a následně řekl rozsudek. První, koho říkal, tak byl ten kluk, který dělal chyby a nedal mu to. Já byla celá napjatá a strachy bez sebe. Doufala jsem, že to nebyl jen můj pocit, a že jsem jela opravdu dobře na to, abych to dostala. Podal mi ruku a řekl „Gratuluji slečno, hodně štěstí v dalších jízdách.“
Odpadlo ze mě tolik kamenů, že si pamatuji, jak nadšená jsem byla. Nevěřila jsem, že i přes to, že tam byly překážky, tak jsem dostala řidičák.

Následně se to trošku táhne, kdy musíte oběhat magistrát, kde můžete čekat dost dlouho, ale i přes tohle všechno jsem byla nadšená, že si budu moci dát řidičák do peněženky. Trvalo delší dobu, kdy se člověk musí vyjezdit, ale chce to čas.
Prvotním problémem pro mě bylo, že jsem v autoškole měla auto na diesel, ale poté jsem přešla na benzín. Je to změna, zvlášť když se učíte na něčem jiném. Nicméně to máte i s autem, každé reaguje trošku jinak. Nyní jsem se vrátila zpátky k dieselu a jsem spokojená. Každému vyhovuje něco jiného, a to vaše si musíte najít.
Zezačátku jsem se bála jezdit sama, ale to už je taky za mnou. Mám ho v kapse nějaký ten pátek a čím víc člověk jezdí, tím lépe.

Jakmile se rozhodnete pro dělání si řidičáku, uvědomte si pár věcí. Nikdy nejste na silnici sami, musíte myslet nejen za sebe, ale i za ostatní. Být stále ve střehu je povinnost každého řidiče. Zachovat klid a chladnou hlavu je „gro“ všeho. Řídit máte proto, že vás to baví a chcete pocit volnosti, ne z donucení. Někteří potřebují více času, jiní to krouhají jak blázni, a pak mohou akorát uškodit. Dbejte na bezpečnost, klid, chladnou hlavu a hlavně opatrnost.

Držím palce všem, kteří se připravují nebo už jsou v autoškole. Je to skvělá věc, že máte volnost a jste pánem svého času. Kdo chce, dokáže úplně všechno.

Mějte se krásně.

Vaše B.